Václav Kefurt se v padesátých letech minulého století vyučil v zahradnictví Pražského hradu a pracoval v něm až do důchodu.
„Tátu v šedesátém roce znárodnili jako posledního kulaka v Praze 8. Vzali nám tenkrát všechno až na dům a přístupovou cestu,“ vypráví Václav Kefurt, který vyrůstal v otcově zahradnictví. „Za války pomáhal rodinám, vozil rychlenou zeleninu prostřednictvím Červeného kříže do nemocnic. Otce pak navrhli na vyznamenání, on je však odmítl, že ho úplně ožebračili. Ale na základě toho nám aspoň vrátili část zahrady.
Všude, kde jsme hospodařili, měl táta pařníky a skleníky. Když jsme je vyklidili, rostliny, které jsem získal ze služebních cest, jsem tam školkoval. Pak jsem si řekl, že tam vysadím zahradu, která by mne bavila. A také skalku, které jsem moc fandil. Kamarádil jsem s Dušanem Pankrácem, se kterým jsem jezdil deset let do Tater. Slezli jsme všechny štíty kromě Gerlachu. Viděl jsem, jak tam kytky rostou.
Spousta rostlin mi přitom zbývala, už nebylo kam je dávat. Protože se však vázaly k různým místům a k mým přátelům, dával jsem je postupně do nádob, různě je zakracoval a zaštipoval, jak jsem to viděl růst v Tatrách nebo v Krkonoších. Tím jsem prakticky začal dělat bonsaje,“ vypráví Václav Kefurt o tom, jak se dostal ke své profesní zálibě.
Václav Kefurt se v padesátých letech vyučil v zahradnictví na Pražském hradě a pracoval tam desítky let až do seniorského věku
Václav Kefurt se měl původně vyučit zahradníkem v Průhonicích. V roce 1950 tam měl vyjednané dvouleté praktikantství.
„Ale koncem srpna přišlo sdělení, že když jsem z Prahy 8, nemohu se jít učit na Prahu východ. No, zkrátka jsem byl soukromníka syn,“ říká Václav Kefurt. „Táta pak rozhodl, že se budu učit doma. To jsem těžce nesl, viděl jsem, jak můj starší bratr, chudák, u táty trpěl,“ směje se při té vzpomínce. „Jenže 2. září přišel další přípis, že se nesmím učit u soukromníka.
Protože jsem chodil do školy do Holešovic, museli jsme s tátou na pracák do Prahy 7. Tam mi řekli, že mají pouze dvě místa na Pražském hradě. Tak jsme šli tam. Všude s námi šel ozbrojený policajt. To bylo za Gottwalda. Režim tam byl hrozný, ale nakonec jsem nastoupil. Všichni zahradníci a řemeslníci tam byli ještě z první republiky.
Nastoupil jsem k panu Pavlíčkovi, který býval osobním zahradníkem prezidenta Beneše. Když jsem dělal zkoušky, předsedou zkušební komise byl pan Kramr – náš správce, který měl na starosti Lány i Pražský hrad. Většinu jsem toho znal už z domova a na hradě byli opravdu dobří odborníci. Dostal jsem vyznamenání a pan Pavlíček měl ze mě radost. Když pak přišlo na hrad pět metasekvojí coby dar čínské vlády prezidentovi, čtyři vysadili na hradě a jednu mi dal. Pod tou teď sedíme. Metasekvoje byla dlouho považována za vymřelou dřevinu. Pak ji objevili v některé té čínské provincii a začali ji množit.“
Po vojně se Václav Kefurt vrátil na Pražský hrad, kde už úřadoval prezident Zápotocký „Celkem jsme ho měli rádi po té Gottwaldově době. Už tam byla hradní stráž a ne všelijaká policie. Zápotocký rád chodil do zahrady.
Na jedné odborářské schůzi nás však přesvědčoval, jak měna nebude, jak to máme podložené prací. Já pak doma jako blbec přesvědčoval tátu a sousedy, že měna nebude a ráno byla. To jsem to pak pěkně schytal. Od té doby jsem ho už tak v lásce neměl.“
Z výletu se svou budoucí manželkou do Karlových Varů si Václav Kefurt přivezl šišky kleče, jejíž miniaturu pěstuje dodnes
„Za Novotného nastal asi největší vzestup zahrad. Postavila se zimní zahrada v Královské zahradě. Novotný chodíval do práce pěšky přes hrad ze zahradního domku v Královské zahradě, kde se také za něho začaly konat Dny otevřených dveří pro veřejnost. Když viděl někde nějaký nepořádek, hned zjednal nápravu. Tenkrát povolal na hrad Ing. Jakoubka, který projektoval zahrady v Brně.
O zahrady se většinou staraly ženy prezidentů. Tehdy jela celá delegace v únoru do Indie. Když se měli vrátit, přišla za mnou dekoratérka, že potřebuje něco pěkného pro aranžování, až přijedou z těch teplých končin. Dal jsem jí cymbídia, ale měl jsem strach, protože paní Novotná byla známá tím, že když se nějaké návštěvě něco líbilo, tak to okamžitě rozdala.
Dekoratérka sice orchideje uchránila, ale já jsem si musel od paní Novotné vyslechnout, že může rozdat celou zahradu i se mnou,“ směje se pan Václav.
Dvacetiletá lípa vypěstovaná ze semene
„Když přišli na hrad Svobodovi, paní Svobodová si ke mně chodila pro kytky a ošetřoval jsem jí citroníky. Chodívaly tam za ní různé dámy a občas jí přinesly nějaký dárek. Říkala mi, abych jí v podobné hodnotě pro ně dal nějaké květiny. Vždycky to pak vyrovnala, nikdy nezůstala nic dlužná. Chodívala k nám velmi ráda, měla ráda zahradu. Dokonce když jela na nějakou zahradnickou výstavu, brávala mne s sebou jako doprovod. Prezident Svoboda byl férový člověk, nemusel jsem tajit, že jsem syn soukromníka, ani že jsem věřící ze staré evangelické rodiny.
V roce 1967 jsem byl jmenován vedoucím květinářství, pak jsem byl vedoucím celé užitkové zahrady. Byla to zajímavá práce a rád na to vzpomínám. Byl jsem takový cvok, že jsem tam býval už v půl šesté, přestože jsme dělali od sedmi. Všechno jsem si nachystal, napsal, co bylo třeba, a už jsem si pro každého z mých jedenácti lidí připravil práci. Nikdy jsem si nedovolil žádnému spolupracovníkovi dát práci, kterou bych sám nezvládl. Měl jsem rád svoji práci, ale snažil jsem se mít rád i ty lidi, abych s nimi vyšel a aby ten výsledek stál za to.
Aka Sellowova (Feijoa sellowiana) roste v nevytápěném skleníku
Když jsem měl všechno v pořádku, mohl jsem si dělat ještě různé svoje pokusy, třeba výsevy azalek a rododendronů. Když zemřel inženýr Matouš, který byl šlechtitelem japonských azalek v Průhonicích, celý ten sortiment převezli ke mně. To byla velká pocta.“
„Po Svobodovi přišel v roce 1975 Husák. To byla doba, která se blížila té za Gottwalda. I v parku byly kamery. Dnes je to běžné, ale tehdy jsme to těžce nesli. Také jsem nesměl do Královské zahrady. Vázali jsme květiny, ale po ministrech je rozváželi soudruzi, kteří byli ve straně. Já a můj zástupce jsme to dělat nesměli. Na druhou stranu jsem mohl kdykoliv odejít. Komunál – Sady, lesy, zahradnictví – měl o mne zájem. Když jsem si ale hleděl práce, problémy jsem neměl.“
„Když přišel Václav Havel, to byl veliký obrat, obrovská euforie. Na hrad se denně hrnuly spousty kytic. Skoro to vypadalo, že budou zahradníci zbyteční. Když však přijížděly státní návštěvy, bylo vidět, že i zahradníci jsou důležití. Majordomus byla paní Věra Křesadlová Formanová, manželka Miloše Formana, která měla velmi dobrý vztah k zahradníkům a paní Olga Havlová také.
Poslední můj pracovní den – den před mými šedesátinami, si mě pozval pan prezident Havel, abych s ním posnídal. Toho jsem si doopravdy považoval. A nakonec mi řekl: „Pane Kefurte, jak jste to tady mohl vydržet?“ Řekl jsem mu na to, že jsem po celou tu dobu poctivě pracoval. Hleděl jsem si práce, která mne bavila. Když pak prezident Havel nechal přestavět zimní zahradu v Královské zahradě podle architektky Evy Jiřičné, to už jsem byl v důchodu, přestěhovali odtamtud všechny rostliny sem ke mně do zahrady a půl druhého roku jsem se o ně staral.“
Miniatury v nádobách je někdy třeba zalévat i třikrát denně
„Udržovali jsme zeleň v celém areálu Pražského hradu, v Královské zahradě a v zahradě Na Valech, v interiérech hradu i ve svatovítském chrámu (tam jsem míval metrové azalky). Pěstovali jsme si veškerý výsadbový materiál. Co se pěstovalo na hradě, nepěstovalo se v Lánech a naopak, doplňovali jsme se.
Veškeré dekorace jsme chystali z vlastních řezaných květin, něco málo se dováželo například z Holandska. Rychlili jsme cibuloviny. Ještě do roku 1994 jsme byli závislí na tom, co jsme vypěstovali, kupovalo se toho minimálně. Pěstovali jsme i zeleninu.
Některé rostliny jsme brali třeba od Černých z Jaroměře, například prvotřídní konvalinky k rychlení, bramboříky k řezu. Semenáčky bramboříků jsme brali také od pana Adama ze Skalice. Hlavně jsme si ale dělali spousty rostlin sami – bramboříky, primule, lorainky – vánoční begónie, pěstoval jsem stromkové fuchsie.
Chystali jsme si vlastní substráty, ne pouze rašelinové, jako je to dneska. Dokázali jsme v lednu připravit obrovskou vázu kvetoucích kaštanů. K natáčení novoročního projevu mnohdy musela být kytice šeříku. Účastnil jsem se také výstav v Olomouci, v Bratislavě i v Erfurtu. Získal jsem asi 260 medailí. Na hradě jsem dělal dokonce vánoční výstavy, což bylo s podivem, že to tenkrát vůbec dovolili.“
Jaroslav Matejsek se do povědomí odborníků i laiků zapsal tím, že na základě dlouholetých praktických zkušeností stanovil nejvhodnější termín řezu ořešáků.
Příběh pěstování vznešené stálezelené kamélie, která kvete koncem zimy, se začal odvíjet ve 4. století před naším letopočtem. Čínský panovník Fu Chai nechal vysadit první rostliny v královské zahradě Wutong.
Říká se: Kdo miluje květiny, má rád i lidi. O Boženě Němcové, která milovala své děti, rozdávala radost a lásku všem lidem kolem sebe, ale i květinám, to platí dvojnásob.
Klatovský karafiát se už dávno stal nejen chloubou a symbolem města, ale také šlechtitelským pojmem. Každý rok v červenci pořádají v Klatovech vyhledávanou výstavu karafiátů.
I ve vyšších polohách již v těchto dnech vyséváme na záhony kořenovou a jinou zeleninu. V příznivých podmínkách sejeme do volné půdy pod netkanou textilii okurky nakládačky. Sklízíme první řapíky reveně, květní stvoly včas odstraňujeme.
