K dřevinám, které spojují užitek s okrasou, patří pestrý rod jeřábů. Na sklonku léta upoutá barvami plodů i listí. A když jeřabiny nezachutnají nám, kulatí se bříška ptačí.
Jeřáby bývají neprávem děleny na jedlé a okrasné. Jeřabinám těch druhých se přisuzuje nejedlost, v krajním případě jedovatost. Ve skutečnosti však můžeme malvice všech druhů opakovaně ochutnat. Některé jsou ovšem natolik trpké nebo kyselé, že o další ochutnávání rychle ztratíme zájem.
Jeřáby se vyskytují v celé Euroasii, Severní Americe a části severní Afriky. Rostou v nížinách i ve vysokohorských polohách, vždy tam, kde je hodně světla. Odhaduje se, na Zemi roste nejméně 200 různých druhů jeřábů.
Ze stejné rodičovské kombinace dvou druhů může vznikat množství malých druhů vzájemně si často velmi podobných. Tyto malé druhy bývají často endemické (vázané svým rozšířením pouze na malé území, často jediný kopec). Jen v České republice jich můžeme napočítat dvanáct (např. jeřáb opominutý – Sorbus omissa, endemit údolí Vltavy severně od Prahy, nebo jeřáb sudetský – Sorbus sudetica, endemit Krkonoš).
Jeřáby jsou keře, nebo malé až středně vzrůstné stromy s relativně řídkou korunou. Ta je buď kulovitá nebo vejcovitá, u některých kultivarů i úzce vejcovitá až válcovitá nebo bizarní (např. s větvemi převislými).
Listy jsou buď celistvé, nebo lichozpeřené. Listy jsou na okraji pilovité nebo laločnaté. Za vegetace jsou zelené, na podzim se žlutě nebo červeně až vínově barví. Některé kultivary mohou mít listy za vegetace výrazně našedlé či žluté, anebo na podzim výrazněji barvící než původní druh.
Květy jsou bílé, u několika druhů růžové (např. jeřáb sudetský – Sorbus sudetica nebo jeřáb fatranský – Sorbus margittaiana), většinou nelibé vůně. Z květů uspořádaných ve složených květenstvích (chocholičnatá lata) vznikají plody (malvice), jež mohou mít méně než 1 cm (např. jeřáb americký – Sorbus americana), ale také až 4 cm v průměru (např. jeřáb oskeruše – Sorbus domestica).
Malvice mají barvu bílou, bílou s růžovými skvrnami či líčky, růžovou, oranžovou, červenou, šarlatovou, výjimečně i žlutou. Barva se navíc mění během zrání plodů.
Jistě největší kolekce jeřábů v České republice, včetně všech domácích druhů, je soustředěna v Dendrologické zahradě v Průhonicích, kde lze sledovat pestrost a proměnlivost tohoto rodu. Nejatraktivnější jsou jeřáby od poloviny léta do časného podzimu, kdy se vybarvují malvice.
V průběhu let vznikli v kultuře četní kříženci, jejichž barva plodů se pohybuje v široké paletě odstínů výše zmíněných barev. Mezi nejznámější patří tzv. Lombarts hybridy původem ze školek Pierre Lombartse ve městě Zundert v Holandsku (v závěrečném přehledu tyto hybridy označeny*).
Kromě okrasné funkce jsou malvice významné i jako okrajové ovoce. Mezi nejvýznamnější patří odrůda jeřábu ptačího s méně trpkými plody (Sorbus aucuparia Edulis) a jeřáb oskeruše (Sorbus domestica). Z plodů se vyrábí zavařeniny nebo pálenka.
Jeřáb oskeruše s plody
Jeřáby se množí výsevem nebo roubováním. Jsou to dřeviny na půdu, živiny a vláhu nenáročné, avšak světlomilné. Hodí se tak i do městského prostředí, např. do uličních stromořadí. Mezi nejvhodnější z tohoto pohledu patří jeřáb muk (Sorbus aria), jeřáb prostřední (Sorbus intermedia) nebo jeřáb širokolistý (Sorbus latifolia).
Jeřáb břek (Sorbus torminalis) je oproti předchozím spíše lesním druhem, lze ho tedy uplatnit i ve skupinách nebo porostech v přistínění.
* Lombarts hybridy
Jeřáb Pink Queen
Jeřabiny jeřábu amerického
Jeřáb Joseph Rock
Foto autor
Kdo to zkusil, ví, že polévka s čerstvě utrženou petrželkou chutná nejlépe. Bylinky, zelenina, ovoce k zahradě patří. Kam je umístit?
Temnoplodec černoplodý (Aronia melanocarpa) známý jako černý jeřáb nebo černá jeřabina se stal oblíbeným zdrojem suroviny k podzimnímu zpracování.
Pro lidský organismus mají přínosné výživné a zdravotní účinky díky obsahu vitamínů a dalších látek. Při plánování výsadby si můžeme vybrat právě ty.
V době, kdy kvete, je už jaro v plné síle, přesto připomene zimní radovánky. Kalina obecná tvoří květenství podobné sněhové kouli.
Stromky nesázíme ani na místě poraženého stromu dříve než po pěti letech. Půdu ozdravíme pěstováním záhonové plodiny, kypřením a přidáváním kompostované zeminy. Tam, kde žila jádrovina, i po několika letech upřednostníme peckovinu.
