V Japonsku už začátkem sedmdesátých let minulého století začali zpracovávat zemědělské odpady s přispěním žížal, a tak vyrábět žížalí kompost.
Technologie vermikompostování se poté rychle rozšířila do USA a Evropy. V Československu se začala uplatňovat od roku 1985.
Kompostování podpořené přirozenou aktivitou žížal ocení ten, kdo nemá zahrádku, na které by mohl kompostovat obvyklým postupem.
Malému množství organického materiálu lze přizpůsobit velikost kompostovacího prostoru. Víko chrání před deštěm i vysycháním, otvory ve dně zajistí přívod vzduchu potřebného pro tlení i pro aktivitu žížal. Právě jejich potřebám odpovídá i poměr velikostí stěn tohoto boxu.
Při dodržení zásad vermikompostování obsah kompostéru nezapáchá.
Vhodnou nádobu si může každý snadno a rychle vyrobit nebo koupit. Plocha nádoby se určuje podle množství kompostovaného bioodpadu. Na 1 kg týdně je potřeba zhruba 0,2 m².
Žížaly potřebují ke svému životu dostatek vzduchu, proto je nutné při výběru nádoby dbát na to, aby poměr stran byl 1 : 2 : 3. Stěny nebo dno je vhodné opatřit otvory pro odvod přebytečné vlhkosti. Nádobu, která může být z neprůhledného plastu nebo dřeva, je dobré zakrýt víkem, které zabrání vysoušení.
K vermikompostování lze využít také nádoby určené speciální k tomuto způsobu kompostování Obvykle mají několik pater, což umožňuje intenzivnější kompostování. Jejich perforovaná dna zajišťují odvod přebytečné vody a provzdušnění.
Žížaly a jejich produkt: zralý kompost, hnojivo; foto Shutterstock
V Česku žije okolo 50 druhů a poddruhů žížal. Ne všechny druhy jsou ale schopné rychle a efektivně přeměňovat organické zbytky.
Žížalí kompostér lze umístit na zahrádku, do garáže, na balkon nebo do předsíně. Důležité je vždy zajistit pro žížaly optimální teplotu kolem 20 °C a správnou vlhkost substrátu. V zimě tedy nesmíme nechat vermikompostér venku a v létě ho nevystavujeme přímému slunci, aby nedocházelo k přehřívání a výparu vody.
Zbytky ovoce a zeleniny jsou pro žížaly hodnotným krmením; foto Shutterstock
Na dno vermikompostéru dáme podestýlku, kterou může tvořit tráva, listí, roztrhaný a navlhčený novinový papír, půda nebo hobliny. V případě koupeného kompostéru použijeme přiložené suroviny.
Vždy je nutné zajistit dostatečnou vzdušnost a přiměřenou vlhkost.
Do podestýlky vložíme násadu žížal a vhodné kousky bioodpadů menší než 5 cm. Kvalita podestýlky je důležitá pro úspěšné množení žížal.
Žížaly krmíme především zbytky ovoce, zeleniny nebo částečně zkompostovanou trávou nebo listím. Velice rády mají kávovou sedlinu nebo namočené proužky papírové lepenky.
Důležité je rozdělit velké kusy bioodpadů na menší, aby byly lépe stravitelné.
Důležité je žížaly nepřekrmovat a dávat jim odpovídající množství bioodpadu, aby nedocházelo k intenzivnímu rozkladu a výskytu „vinných mušek“.
Množství odpadu závisí na počtu žížal. Půl kilogramu žížal zkonzumuje za den kolem 0,25 kg odpadů, což je zhruba množství, které vyprodukuje čtyřčlenná rodina za den.
Žížaly nesnášejí slunce, sucho a nízké teploty.
Chceme-li použít vzniklý žížalí humus, nahrneme jej na jednu stranu nádoby a na druhou začneme dávat nový kuchyňský odpad. Žížaly si postupně přelezou k novému zdroji potravy a hotový humus lze z nádoby vybrat.
Vermikompost; foto Shutterstock
Vermikompostování se nejlépe osvědčuje v ekologickém zahrádkaření, při kterém vzniká bioodpad s příznivou nutriční hodnotou, bez cizorodých látek a chemických přípravků. Může tak vzniknout kvalitní vyzrálý kompost připravený pouze mikrobiologickým rozkladem organických látek, organických hnojiv a odpadů.
Kresba K. Zemková, foto Shutterstock
Kompostování v boxech a kompostérech se doporučuje tam, kde je k dispozici méně místa nebo máme menší množství surovin ke kompostování.
Přínos žížal pro úrodnost půdy znali už starověcí Egypťané a oceňoval ho i řecký filozof Aristoteles, jenž žížaly označil za střeva matky Země.
Průběžná kontrola kompostování má velký význam pro nápravu případných chyb, aby tlení probíhalo optimálně. Měsíc až dva po založení zjišťujeme stav kompostu každý týden.
Jak je to s kompostováním nemocných rostlin nebo nemocných částí rostlin? A je třeba při kompostování plevelných rostlin zvláštní postup?
V Česku jsou rozšířeny všechny kmeny šarky švestky, které napadají všechny druhy modrých peckovin, meruněk a broskvoní. Virus je přenášen mšicemi, dále je šířen ovocnými výpěstky – rouby a očky, vegetativně množenými podnožemi.
