Luskoviny údajně obohatí za rok hektar půdy až čtyřiceti kilogramy dusíku. To je tolik dusíku, jako je ve dvou metrácích síranu amonného nebo ve 260 kg ledku vápenatého.
Polovysoké odrůdy hrachu a pelušky vytvoří na jednom hektaru 140–200 kg dusíku. V porostu luskoobilné směsky se přesunuje asi 10–30 % dusíku do okolí, využijí ho ostatní rostliny.
Hlízkové bakterie na kořenech bobovitých rodu Rhizobium potřebují pH okolo 6,5–7,5. Zajistí až 85 % dusíku. Tvoří se 8.–10. den, aktivní začínají být do 12. dne, týden na to už je dusík, který „vyrábějí“, v rostlině.
Bakterie Rhizobium v symbióze s kořeny hrachu fixují dusík; foto Shutterstock
Luskoviny seté na podzim mnoho dusíku pro následné kultury nevytvoří.
Pro optimální rozvoj hlízkových bakterií u hrachu se teploty pohybují v rozmezí 20–24 °C (max. 27 °C). U fazolu a sóji je optimum 24–27 °C (do 30 °C).
Na tvorbu bakterií příznivě působí fosfor. Bakterie navíc vylepšují schopnost kořenů luskovin získávat fosfor z méně přístupných forem.
Peluška je hrách s barevným květem, používá se jako zelené hnojení
Draslík zvyšuje odolnost kořenů ke chladu, jejich nárůst je důležitý pro tvorbu glycidů – látek, které bakterie od rostliny chtějí.
Vápník zvyšuje pH, zlepšuje schopnost kořínků nechat se infikovat hlízkovými bakteriemi. Vápník také spolu s draslíkem a fosforem zvyšuje odolnost rostlin proti chorobám a proti poléhání.
S fixací dusíku má významnou spojitost leghemoglobin. Jde o růžové barvivo potřebné k nezbytnému zajištění bezkyslíkového prostředí. Přítomnost barviva vytvářejícího se uvnitř hlízek prozrazuje růžová barva.
Důležitý je molybden, účastní se reakce symbiotických bakterií, v semenech luskovin je ho oproti jiným druhům nejvíce.
Není-li v půdě bór, hlízkové bakterie se na luskovinách nevytvoří.
Kobalt je též pro symbiózu potřebný, stimuluje růst luskovin i bez hlízkových bakterií.
Luskoviny potřebují mít v půdě i síru, nesnášejí však chlor, tedy nehnojíme NPK, ale Cereritem.
Vedle pozitivních vlastností mohou být luskoviny při pozdním zaorání příčinou zaplevelení pozemku svými semeny v dalším roce, případně mohou být hostitelem patogenů, například zrnokazů a některých houbových chorob.
Mají dobrý nárůst hmoty, rychle rostou a využívají živiny v půdě. Vytvářejí jak listovou plochu na krátkodobý humus, tak i pletiva pevnější (od doby kvetení). Mohou být udržovateli chorob brukvovitých v půdě (pozor na nádorovitost košťálovin). V případě, že vytvoří semena, mohou na více let zaplevelit pozemek.
Směska, ve které je všechno. Po ní byste neměli na záhon dát ani košťáloviny, ani luskoviny. Snad jedině brambory, pro ně může být náhradou hnoje.
Obiloviny, květiny a brukvovité (mimo ozimou řepku) koření mělce, luskoviny hlouběji.
Dvouleté a vytrvalé luskoviny (ale i ozimá řepka) dokážou kořeny dosáhnout i hloubky pod 50 cm, to zlepšuje vodní zásobení půdy, vynášejí se živiny odplavené do těchto hloubek.
Svazenka ve směsi s dalšími květinami
Oves setý na jaře bude mít snahu vymetat a přinést úrodu obilek. Pokud se seje na podzim, narůstá do hmoty, nevymetá.
Nulová varianta:
Zelené hnojení odebírá živiny z půdní zásoby, tyto se uvolňují až v době rozkladu zapravené zelené hmoty. Na rozklad biomasy je k dispozici málo dusíku i dalších živin. Půda je až do dokončení rozkladu hladová.
Varianta hnojení na posekanou hmotu:
Zelené hnojení bralo pro svůj růst živiny z půdní zásoby, teď dostaly bakterie živiny na jeho rozklad. Do doby než se hmota rozloží, bude v půdě přístupných živin málo.
Varianta hnojení do půdy před nebo zároveň s výsevem:
Do půdy se při setí dostaly živiny potřebné k růstu zelené hmoty, ty budou využitelné i při rozkladu zeleného hnojení. Vhodná by byla ještě trocha dusíkatého hnojiva při zarytí.
Hlízkové bakterie se aktivují (pokud se aktivují) až v určitém stádiu vývoje luskovin. U hrachu je to v době, kdy se tvoří první pravé listy. Do té doby může hrách strádat, pokud nemá přísun dusíku. V době růstu už nitrátový dusík škodí, podporuje růst kořenů do hloubky a tloustnutí povrchu kořenů a bakterie se nemohou dostat dovnitř.
Porost je nutno před zaoráním uválet, pokosit nebo rozsekat třeba křovinořezem, aby byla zelená hmota dokonale zapravena do půdy.
Jetel luční je také plodinou vhodnou pro zelené hnojení
Zarývání zeleného hnojení provádíme co nejpozději, v době, kdy průměrná denní teplota půdy klesá pod 10 °C. Rychlost rozkladu v půdě je závislá na tepelném, vzdušném a vodním režimu v půdě i na druhu rostlin. Listové a dužnaté rostliny (obiloviny, řepky, květiny) tvoří humus krátkodobý, dvou a víceleté či ozimé plodiny (bobovité, hořčice na konci květu, řepka) pak tím, že vytvářejí „dřevo“, dávají základ i humusu trvalému.
Hlubší zarytí (25 cm) je výhodné na lehkých půdách, mělčí na půdách těžších.
Foto autor a Shutterstock
Jedlý bob patří ve střední Evropě k hojně pěstovaným druhům zeleniny. Pozornosti se těší na farmářských trzích v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku.
Košťáloviny odčerpávají z půdy velké množství živin, které jsou pro pěstování květáku, brokolice, zelí a dalších brukvovitých nezbytné.
Radost z pěstování nejen léčivých, ale i čerstvých kořeninových a aromatických bylinek mohou pokazit nepříjemná překvapení. Choroby.
Když přijde jaro, začínáme se obyčejně starat o to, co všechno a kdy můžeme vysévat.
S osázením nádob a truhlíků nemusíme čekat až po ledových mužích – od března je mnoho květin k tomuto účelu vhodných. Patří sem především macešky, sedmikrásky a chejr vonný (Cheiranthus), použít můžeme trvalky – prvosenky, z cibulovin narcisy a další.
