Crassula patří mezi sukulenty rostoucí převážně v jižní Africe. V malém počtu se vyskytují také v Americe a Austrálii. Nikdy je nenajdeme v oblastech, kde teploty klesají pod 0 °C, mrazy nepřežijí.

Tlustice mohou být vysoké několik metrů, ale stejně tak se choulit pouhé centimetry a decimetry nad zemí. Nenápadně kvetou, drobné kvítky jsou převážně bílé, někdy i červené, žluté. Když kvete Crassula ovata určitě si toho všimnete. Mně smrdí jako lepidlo, které se dříve používalo na hnědou papírovou lepenku. I když rostlinu při návštěvě skleníků nevidím, vím že tam někde je.

Bonsaj z tlustice

Rostou na suchých, horkých místech, dobře snášejí období bez vláhy (mají v tlustých stoncích a listech nashromážděnou tekutinu k přežití). Po dešti nebo zálivce jí dokážou velmi rychle kořenovým systémem dočerpat a pak zase mohou žít prakticky v trvalém suchu. Tomu přizpůsobily i další ve svém životě.

Tradiční příjem CO₂ ve dne nahradily jeho příjmem v noci, kdy otevírají přes den zavřené průduchy. Na toto navazuje i jiný typ fotosyntézy, tzv. Calvinův cyklus. Tak při fotosyntéze ztrácejí nejméně vody. Možná je zajímavé, že tento příjem CO₂ byl poprvé zjištěn právě u tlustic. Dostal jméno CAM cyklus neboli Crassulacean Acid Metabolism, charakterizuje metabolismus kyselin u tučnolistých rostlin.

Z napsaného vyplývá, jak bychom se o ně měli starat. Nikdy je nesmíme přelévat, nechat stát vodu v podmisce. A ani bychom neměli experimentovat s jejich pobytem v teplotách pod 5 °C. Měly by být trvale na slunném místě, hojněji se zalévají v létě. V zimě jim necháme zeminu v květináči opakovaně prakticky zcela vyschnout, než jim dáme trošku vody. Pokud jí mají hodně, zahnívají jim kořeny, někdy i stonky.

Tlustici se zahnívajícími stonky lze zachránit. Seřízneme jí ve zdravé části stonku a necháme několik dnů zasychat. Potom jí vysadíme do minerálního substrátu. Jen málo zaléváme. Brzy zakoření a poroste dál. Podobně se i množí. Odlomenými větvičkami i listy.

Ve skleníku jsme měli více jak padesátiletou rostlinu Crassula ovata. Každé jaro se všechny rostliny v sukulentním skleníku upravovaly, aby nepřerůstaly, skleníkem se dalo chodit. Z tlustice se daly odříznout a zakořenit i větvičky dlouhé 20–30 cm, větvené. I takové zakořenily a staly se základem pro tzv. pokojové bonsaje. Zakořenily i menší kousky rostliny, odlomené listy, které zůstaly v záhoně na zemi. Vytvářely sukulentní podrost, bylo co rozdávat.

Crassula sp. Hobbit

Vedle Crassula ovata se pěstuje i ojíněná Crassula arborescens, která má lístky jakoby uťaté, neoválné jako ta první řečená. Některé druhy nevětví, spíše připomínají sukulentní starčky. Mezi takové patří Crassula perfoliata. Vedle těchto druhů mohutných se pěstují i druhy nízké, vhodné do menších nádob, bytů.

Tlustice stromovitá (Crassula arborescens)

Rostliny i řízky se sázejí do minerálního substrátu s minimem organické hmoty. Obyčejně to bývá směs hrubého písku, antuky nebo perlitu, keramzitu, štěrku a trochy tříletého kompostu, nebo jiného zdroje živin.

Během sezony už nehnojíme, maximálně jednou, hnojivy spíše podporujícími vyzrání pletiv, než vegetativní růst. Mladé rostliny přesazujeme podle vzorce 1-2-2-3-5. Čísla říkají, v jakém odstupu let zvětšit květináč o 2 cm. Po více než deseti letech pěstování už jen odebíráme a vyměňujeme vrchní vrstvu zeminy nad kořeny nebo mezi povrchovými kořeny. Nebo je dvakrát za sezonu přihnojíme.

Rostliny tohoto druhu v tom nejsou samy. Asi dva kilometry od Hořovic jsou také Tlustice….

Foto autor