Pampelišku známe jako významnou jarní pastvu včel i jako tradiční léčivou rostlinu. Kdysi však bývala v domácnostech i všestranně využívanou zeleninou.

Pampeliška ceněná jako včelí pastva i léčivá rostlina může překvapit i na talíři

Pracoval jsem v botanické zahradě. Měli jsme tam dvě různé pampelišky. Jedna byla Taraxacum kok-saghyz v oddělení pryžovitých, ta se nejedla.

Druhá Taraxacum officinale (obyčejná pampeliška) byla v zeleninách, pocházela z Francie a měla jméno. Byla to kulturní odrůda pampelišky. Moc jsme ji nejedli – byla to položka systému přednostně určená na sklizeň semen, ale když jsme ji jednou vyrýpli a dali do sklepa na rychlení jako pukovou čekanku, neoslnila nás. Byla hořčí, i když byla celá bílá. Kořen jsme nezkoušeli.

Odrůda Lyonel

K dalšímu osivu jsem se dostal před pár lety v jednom řetězci. Opět šlo o produkt jedné francouzské firmy. Odrůda se jmenovala Lyonel. Francouzi jsou dnes gurmáni, a pokud ji pěstují, určitě má tahle zelenina něco do sebe.

Lyonel je rostlinou druhé trati. Vysévá se na jaře, jednotí na vzdálenost asi 20 cm od sebe v řádku. Při pěstování na záhoně by měly být řádky od sebe asi 30 cm. Sít se dá i v srpnu pro sklizeň lístků na jaře.

Kulturní odrůdy pampelišky mají méně hořký kořen

Pokud je sucho, musíme pampelišky zalévat podobně jako saláty. Z jarních výsevů je možné získat kořeny pro rychlení. Pokud máme pampelišku na záhoně jako zeleninu, musíme jí posloužit. Časně na jaře jí přihnojíme kompostem nebo dobře rozloženým hnojem v dávce 1–2 kg na 1 m².

Obrněn tím, že jsem zvyklý na hlávkové čekanky, endivie, jsem šel do ochutnání i té pampelišky. Nasyrovo, samostatně to bylo hořčí než čekanka a taky trochu tužší, ale v salátu, se zálivkou se to ztratilo.

Bělení pampelišky

Takže je to jedlé i pro nás, ta vybělená (buď vyrýpete kořeny a rychlíte, nebo prostě na záhoně přikryjete rostlinu podobně jako dělají chřest v Ivančicích) je jemnější, nemá v listu tak houževnatá vlákna.

Pokud na záhoně nebělíme, vyřezáváme na jaře od srdíčka mladé lístky tak, abychom nepoškodili růstový vrchol. Pokud se tak stane, rostlina nahradí jeden vrchol několika drobnějšími a už se vůbec nehodí na rychlení, špatně se z ní sklízejí i mladé lístky. Rostliny s poškozeným vrcholem také rády zahnívají a hynou.

Rostlina připravená na svazování listů

Poškozené nelze použít ani na bělení v létě. To se dělá jako u endivie. Listy se svážou a za čas se sklízejí vybělené listy ze středu svázané rostliny. V září je dobré hlávku uvolnit, aby se rostlina vzpamatovala a mohla dobře přezimovat.

Kořen a káva

Jedlý je i kořen. Opět má být méně hořký, než je u planých typů. V každém případě je silnější, méně větví (možná je to dáno půdou v jaké se pěstuje). Používá se po uvaření jako příloha nebo po vzoru chřestu jako hlavní jídlo.

Další způsob využití je mi bližší. Kořen se po usušení upraží, nadrtí a používá podobně jako kořen čekanky na přípravu pampeliškové kávy. V ní hořkost nevadí.

Když to shrnu, měli naši předkové okolo sebe i v časném jarním období alternativu zeleniny, zdroje vitaminů nebo i hlavního jídla. Zejména v úrodných půdách, ale i na úhoru vcelku dostupné. A protože třeba právě ve Francii v ní našli větší zalíbení, začali vybírat typy méně hořké, s rovnějším, silnějším kořenem a ty dále drželi v kultuře, možná i dál šlechtili.

Foto autor