Píše Václav Větvička

Jarozvěsty může být kdeco a kde kdo. Už vícekrát jsem prohlásil, že první vlaštovka jaro nedělá a že za toho prvního posla mám budníčka menšího, známého cilp-calpa, a za definitivní potvrzení jara pak považuji přílet rorýsů. (Pokračování textu…)

My, nedočkavci, jimž se každá, i ta nejmírnější zima zdá dlouhá, si přivoláváme jaro rozmanitě. Začínáme, samo sebou, už začátkem prosince, barborkami. (Pokračování textu…)

Moje insekticidy mne sice stojí jednou týdně kilo slunečnicových semen – pardon, nažek – ale taky naplňujou hrdostí a jistotou, že ani tou nejmenší chemií nezatěžuju. Keře před okny, park, přírodu, svět. (Pokračování textu…)

Kozoroha v přírodě nenajdete. Tedy alespoň v té naší; nejen české, ale i světské, zemské. Teď v lednu je už pozdě honit bycha i kozoroha, nejlíp je asi vidět od června – a snad až do září. (Pokračování textu…)

A je to tady, zase máme na krku prosinec. Ten by nebyl sám o sobě nejhorší, přijdou s ním přece rozmanití svatí. Někteří i štědří (Mikuláš), jiní plní slibů (Barbora, Lucie), účtující (Silvestr). (Pokračování textu…)

Před lety – onoho 1. července 1984 měl premiéru film Tři veteráni pana režiséra Oldřicha Lipského. Scénář, inspirován páně Werichovým Fimfárem, napsal Zdeněk Svěrák. (Pokračování textu…)

Znáte ony kalendáře z podzimních švýcarských, ale ještě lépe kanadských lesů? Ten ohňostroj všech tónů červené, od oranžových po vínové nebo rudé, a stejně tak ten zlatý veletok žlutých a navazujících tónů? (Pokračování textu…)

S podletím se děly a dějí kousky! Jedni je mají za období mezi jarem a létem, druzí za podletí považují konec léta, takové to teplé září či dokonce babí léto. (Pokračování textu…)

Když je na tom našinec dobře, může mít, kromě rodičů, i kmotra. Nikoliv toho mafiánského, ale kmocháčka, kmotříčka. (Pokračování textu…)

Zelená je stále sytá, začínají se objevovat červené tóny. Jistěže ne v květech, tam se drží už nějaký čas, ale třeba v plodech. Ne nadarmo nese červenec jméno právě po červenání. (Pokračování textu…)