„Zadržené považuji za vážené občany a odborníky sdružené ve Společnosti českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů. Rád bych předložil svůj pohled na věc, který je jiný, než byl dosud v médiích prezentován,“ uvádí Libor Kunte.

Koncem února letošního roku obletěla média zpráva o zadržení čtyř českých občanů na letišti v São Paulu. Důvodem byl převoz kaktusů. Zatímco první zprávy působily senzačně, realita může být mnohem vrstevnatější. K celé situaci se vyjadřuje renomovaný odborník Libor Kunte, který zadržené kaktusáře osobně zná.

Bohatě kvetoucí Notocactus schlosseri; pro tento druh jsou typické výrazné žluté květy

Vědecká expedice s jasným cílem

Podle Kunteho nešlo o žádný „nájezd pašeráků“, ale o dlouhodobě plánovanou vědeckou expedici. Cílem cesty do Uruguaye a Brazílie byla dokumentace biotopů, získání fotografií pro připravovanou knihu a shromáždění semen pro srovnávací studium. Skupinu vedl uruguayský badatel Gustavo Garabelli, který zajišťoval přístup na soukromé pozemky. Právě spolupráce s místními experty je pro legální výzkum v Jižní Americe klíčová.

Rostliny nepocházely z brazilské přírody

Klíčovým bodem celé kauzy je původ zabavených rostlin. Libor Kunte poukazuje na svědecká doložení, podle kterých veškerý materiál pocházel ze zákonného zdroje.

• Původ: Rostliny a semena nebyly vykopány v brazilské divočině.
• Dar: Podle prohlášení Gustava Garabelliho šlo o dar z jeho soukromé pěstírny v Uruguayi.
• Absence trestného činu: Pokud rostliny nebyly odebrány z volné přírody, postrádá obvinění z poškození původní flóry svůj základ.

Notocactus ottonis je mezi pěstiteli oblíbený pro svou ochotu kvést už v mladém věku

Proč zrovna rod Wigginsia?

Pro laika může být překvapením, že se odborníci zaměřili na rod Wigginsia. Jde o rostliny, které jsou z komerčního hlediska téměř nezajímavé, ale pro botaniky představují „horký brambor“. Díky nejasnému zařazení (v literatuře se pohybují mezi rody Wigginsia, Notocactus a Parodia) chtěli čeští kaktusáři provést revizi založenou na DNA analýzách. Cílem tedy nebyl zisk, ale vědecký pokrok a pochopení příbuzenských vztahů mezi druhy.

Tragický úbytek kaktusů v Brazílii

Libor Kunte v závěru upozorňuje na mnohem závažnější problém, než je převoz několika rostlin v kufru. Za posledních 15 let zmizelo v brazilském státě Rio Grande do Sul téměř 90 % ploch, kde kaktusy přirozeně rostly.

Hlavní příčiny úbytku:

• Přeměna pastvin na pole se sójou.
• Výsadba eukalyptových monokultur.
• Šíření invazních trav a keřů v savanách.
• Klimatické změny spojené s kácením deštných pralesů.

Zatímco se pozornost úřadů upírá na odborníky snažící se o dokumentaci mizejících druhů, jejich přirozené prostředí nenávratně mizí pod tlakem zemědělství.

Zdroj: Redakčně upraveno na základě autorského textu pro magazín Koktejl.

Foto Shutterstock

Tenura (Sansevieria),  je rod jednoděložných, stálezelených  rostlin, trvalek, spíše sukulentních rostlin, původem ze západní Afriky. V přírodě se vyskytuje více jak 70 druhů, které se liší podle barvy a někdy i tvaru listů. Je příbuzná s agáve.

Sansevieria trifasciata ‚Laurentii‘

Dokáže ve svých listech shromáždit dosti velké množství vody a přežít delší dobu bez zálivky. Nejen proto jde obecně o velmi nenáročnou pokojovou rostlinu. To se do bytu, kde občas delší dobu nejsme, hodí.

• Ideální je pro ni světlé místo, ale zvládnou i stinnější kout.
• Zálivku volíme spíše mírnou, přemokřený substrát není vhodný.
• V době od března do října přidáme do zálivky hnojivo.
• V zimním období na zálivce naopak ubereme.
• Dáváme pozor, aby voda nezůstávala v růžici mezi listy. Mohlo by tak dojít k jejímu uhnívání.
• Ideální je pokojová teplota, která neklesne pod 10°C.

Množí se dělením oddenků nebo řízkováním listů. Zajímavé je, že když uděláme řízky z panašované formy a neupravíme je, budou nové rostliny bez žlutých pásků. Když však zelený střed vyřízneme tak, že v zemi budou jen části žluté a ty zakoření, narostou rostliny panašované, tedy žlutě vroubené.

• Sansevieria cylindrica

Patři mezi atraktivnější druhy. Má subcylindrické listy, tzn. svinuté tak těsně do kruhu, že připomínají spíše stonek než list, které rostou vzpřímeně. Mohou dosáhnout výšky až 1 m.

Sansevieria cylindrica má velmi specifický tvar listů

Tenura páskatá alias tchýnin jazyk

Tenura páskatá (Sansevieria trifasciata),byla dříve nejčastěji pěstovaným druhem. Pro nás je především okrasná a jen málo kdy kvetoucí.

Ve své domovině se používá čerstvý list na likvidaci bradavic, odvar nebo prášek ze sušených oddenků se používá při vředech nebo vyrážkách. U nás se jako léčivka nepoužívá.

Tchýnin jazyk je pokojová rostlina, která se hodí i do moderních interiérů

Obsahuje steroidní saponiny, které mohou způsobit bolesti hlavy, nevolnost, žaludeční problémy. Kyselina chelidonová (podle Chelidonium majus, vlaštovičníku většího) může způsobovat kožní problémy.

Riziko, že by tchýnin jazyk někdo pozřel je minimální, ale situace, kdy jí řízkujeme, řízky bereme do rukou a pak se bez mytí věnujeme další činnosti, může nastat. Hlídejme si tedy, když jí množíme dělením oddenků nebo řízkováním, abychom si nesahali na obličej, do očí, do úst a po skončené práci si ruce důkladně umyli. Obezřetní taktéž budeme, pokud jsou nablízku děti nebo domácí mazlíčci.

Množení je snadné, buď dělením oddenků nebo řízkováním

Osobně mám zkušenosti s jinou rostlinou patřící mezi agávovité, přímo s Agave americana. Když jsme rostliny ve skleníku v zimě korigovaly, otřel jsem se o řeznou ránu. Zhruba tři týdny to trvalo, než se puchýřky, které na místě opakovaně vznikaly, zahojily. A zůstaly mi na pár let dobře viditelné jizvičky.

Foto autor

Rostliny druhu Pelargonium transvaalense poprvé nasbíral v roce 1883 botanik John Meddley Wood. Ovšem  první formální popis vznikl až v roce 1890. Živý materiál byl pak dovezen na počátku 20. století do Botanické zahrady Univerzity v Cambridgi.

Pelargonium transvaalense je také někdy přezdívána princezna pouště

Dodnes se v literatuře tvrdí, že tento druh se vyskytuje v JAR pouze na dvou malých místech v horských oblastech, a to v provincii Mpumalanga (dříve Transvaal) a Kwa-Zulu Natal, s nadmořskou výškou od 600 do 1400 m n. m. Klimaticky jde o oblast, kde jsou léta horká a vlhká a v zimě neprší, ale ani nemrzne.

Čím se sukulentní muškát vyznačuje

Lze ho popsat jako bylinný, řídce rozvětvený a často poléhavý, až 80 cm vysoký, vytrvalý polokeř.

Základem rostliny je zakrslý, už v prvním roce života výrazně tlustý stonek, který v dalších letech přibývá na objemu a vytváří nepravidelné, tlusté články neboli větve.

Po dlouhém období sucha je opadavá jednoletá lodyha hladká a zelená. Jednoduché listy mají 4 až 9 cm dlouhou, dlanitě laločnatou čepel, zpravidla s hnědou páskou na svrchní straně.

Květy mají jemné karmínové žilkování

Květenství je rozvětvené na 2 až 3 okolíky. Každý okolík má 3 až 10 květů na zhruba 15 mm dlouhých stopkách. Květy jsou úzké, 20 mm dlouhé, růžové, s karmínovou žilnatinou.

V původní domovině rostlina kvete až koncem léta.

Pěstování a přezimování

Tento sukulentní muškát je velmi dobře přizpůsobivý. Na plném slunci tvoří elegantní půlkulaté keříky a po pravidelné letní zálivce, která by měla být hojná, dobře kvete. Zatímco umístění ve stínu rostlinám příliš nesvědčí. Snaží vytahovat za světlem a plazit. V našich podmínkách  kvete až po rovnodennosti v období krátkého dne. Květy jsou samosprašné.

Přezimuje bez problémů. Ideální teplota je od 5 do 10 °C, od listopadu do prosince nezalévám vůbec. Rostlina přežije i 3 měsíce trvající sucho. Rozmnožuje se výsevem semen, nebo řízkováním oddělků tlustých článků. Při použití větší dávky fantazie lze říci, že je to materiál vhodný i pro sukulentní bonsaje.

Domorodci z oblasti Mpumalanga věří, že žvýkáním kořenů lze vyléčit úplavici nebo průjem.

Foto autor

Je to mimořádně zajímavý až jeden metr vysoký keř původem ze severozápadního Madagaskaru, kde roste v pohoří Bongolava (provincie Mahajanga) jako součást opadavých lesů. V zemi má kůlový kořen, který nad zemí plynule přechází v pachykaulní, až 40 cm vysoký a 4 cm široký kmen. Z jeho vrcholu vyrůstají tenké větve a na první pohled vytvářejí již zmíněnou deštníkovou korunu. Z brachyblastu na vrcholech každé větve se rostlina dichotomicky rozvětvuje a ze stejného místa i kvete.

Desetiletý pryšec – deštník vypěstovaný z řízku

Pryšec elegán

Velice efektní je tvar, barva a uspořádání listů. Ty jsou uspořádané do jakéhosi věnce. Jejich povrch je hladký, živě zelený, oválný tvar čepele plynule přechází do purpurově červeného, jen asi 1 cm dlouhého řapíku. Délka listů bývá v přírodě kolem 6 cm, šířka kolem 3 cm, v kultuře však mnohou být uvedené rozměry dvojnásobné.

Žluté květy jsou velmi nenápadné, protože tzv. cyathia jsou jen asi 2 mm široká a vyrůstají jednotlivě nebo ve dvojicích na vrcholu brachyblastu a zpravidla před vyrašením nových listů.

Mezi pěstiteli sukulentních rostlin jde o hodně oblíbený druh. Málokdo si uvědomuje, že je na červeném seznamu v přírodě kriticky ohrožených rostlin.

Miniaturní květy jako doplněk pozoruhodných listů

Náročný na zimní péči, po letech i na prostor

Pěstování této rostliny je dosti náročné. Protože nevytváří zásobu vody jako jiné rostliny s kaudexy nebo pachykauly, je zejména v mládí mnohem choulostivější. V tuzemské zimě vyžaduje trvalou pozornost. Potřebuje celý rok hodně tepla, substrát nesmí přeschnout, ale zároveň především v zimě nesmí být přemokřený.

Na lehce přistíněném místě a při pravidelné zálivce roste během léta bez problémů.

Deštníkovitý tvar koruny spolu s plným olistěním vytváří nádhernou ozdobu každé sbírky a nepřehlédnutelnou dominantu pokojových rostlin při pěstování v bytě.

Postupně však zabírá hodně prostoru, což může být pro mnohé amatérské pěstitele vážnou překážkou.

Euphorbia bongolavensis v zimě

Pryšec kvete v březnu a dubnu

Hlavní období vegetačního klidu by měla rostlina mít od konce listopadu do poloviny února. Listy poměrně rychle reagují na sucho, takže přezimování v bezlistém stavu, v opravdu jen mírně zavlhlém substrátu a při stálé pokojové teplotě se jeví jako nejvhodnější cesta k vypěstování statných exemplářů, které v březnu a dubnu zdobí květy.

Pohled shora na deštníkovou korunu pryšce

Druh se množí buď z výsevů miniaturních semen, nebo hlavně vegetativně, řízky totiž dobře zakořeňují v centimetrové vrstvě vody na dně sklenice.

Pro zájemce, kteří by chtěli svoji domácnost obohatit o jednu mimořádně zajímavou, neokoukanou pokojovou rostlinu, se Euphorbia bongolavensis jeví jako dobrá a pěstitelsky vcelku schůdná volba.

Foto autor

Podle čeho vybírat půdopokryvné rostliny

Při výběru trvalek, kterými hodláme pokrýt půdu někde v zahradě, se můžeme řídit vlastní představou o tom, čeho bychom rádi dosáhli.

Kostřava medvědí (Festuca gautieri) vytváří pohledné bochánky

• Pokud chceme, aby se výsledek podobal trávníku a byl jeho variantou, zvolíme rostliny s úzkými listy a okrasné trávy.
• Jde-li nám především o to, aby plocha byla zelená, stříbřitá nebo jinak barevná, vybereme pestrolisté a kvetoucí rostliny. Po některých můžeme i šlapat, jiné nám vytvoří zajímavé barevné koberce díky svému olistění. Například pelyněk (Artemisia schmidtiana) Nana, rožec (Cerastium), rozchodník (Sedum) aj.
• Záplavou květů pokrývá plochu například kakost (Geranium) či plamenka (Phlox subulata).
• Upřednostnit můžeme i zajímavé podzimní plody, jaké má například skalník (Cotoneaster).

Kakost (Geranium) Karmina

Připomeňme si, že půdopokryvné rostliny jsou takové, které dokážou vytvořit velkou, monokulturní plochu. Asi nejtypičtějším příkladem jsou trávy a trávník. Schopnost pokrýt půdu mají však i trvalky nebo dřeviny.

Rozchodníky pochybný (v karmínovém odstínu) a skalní (Sedum spurium a Sedum reflexum)

Proč pokrýt půdu trvalkami

Je nesporné a ověřené, že volbou vhodné půdopokryvné rostliny získáme krásnou nízkou hmotu mezi keři či vyššími trvalkami. Jakmile se jednotlivé rostliny zapojí do hustého kožichu, odpadá prvopočáteční pletí nebo údržba původního trávníku.

Takový skalník, pokud vybereme vhodný druh a kultivar, můžeme jednou za čas ostříhat nůžkami nebo na větší ploše přejet sekačkou. To byste viděli, jak nízký a zelený koberec v době velmi suchého léta dokážou vytvořit odrůdy skalníků Cotoneaster dammerii Coral Beauty, Streit’s Findling, Cotoneaster adpressus Little Gem a další.

Skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri) na svahu místo trávníku. Údržbu téměř nepotřebuje.

Kdo nemá místo a čas na pravidelné sečení, zalévání a hnojení trávníku, může si pořídit koberec třeba z ostřic (Carex), kotul (Cotula), úrazníků (Sagina), mateřídoušky (Thymus), bohyšek (Hosta), škornic (Epimedium) a dalších.

Půdopokryvná iberka vždyzelená (Iberis sempervirens)

Mýtus, že pletí trvalek a odstraňování odkvetlých stvolů či suchých listů je nekonečné a spotřebuje mnoho energie, není pravdivý.

Foto autor

To však nic nemění na jedinečnosti těchto sukulentů. Atraktivní druhy rodu Monsonia z čeledi kakostovitých Geraniaceae se objevují především ve sbírkách příznivců sukulentů, kteří se na ně specializují. V tom se monsonie liší od sukulentních muškátů rodu Pelargonium, jenž láká širší spektrum pěstitelů.

Monsonia patersonii je v Namibii zcela běžným druhem

Květy Monsonia se podobají květům kakostů

Jedná se o sukulentní keříky dřevnatějící na bázi. Listy na vrcholech jednotlivých stonků jsou s dlouhým řapíkem, který po opadu listové čepele setrvává na stonku jako trn. Malé listy s krátkým řapíkem se vytvářejí v paždí těchto trnů a mohou se vytvořit a opadnout i několikrát za rok.

Bíle kvetoucí Monsonia vanderietae je asi 25 cm vysoký keřík

Květy tohoto rodu připomínají svou stavbou květy klasických kakostů (Geranium) a podle jednotlivých druhů jsou od bílé přes žlutou až růžovofialovou barvu.

Ani kapku vody v největších vedrech léta

Pěstování je poměrně snadné, pokud rostlinu můžeme umístit zjara na slunné místo pod širým nebem. Dormance většinou nastává v době největších veder v létě a během zimy. Během těchto období rostlina nesmí dostat ani kapku vody, protože riziko uhnití je především v zimě extrémní. Rozmnožujeme pouze výsevem semen. Je možné zakoupit i větší exempláře, které se do Česka dovážejí.

Monsonia peniculina vytváří ploše rostoucí stonek

Druhů monsonií není mnoho, přesto vnikly nejasnosti v jejich pojmenování přesunutím rodu Sarcocaulon do rodu Monsonia. Navíc existuje mnoho synonym jednotlivých druhů.

Většina monsonií vytváří keříky s trny. Ty vznikly z listového řapíku.

Názvy v následujícím výčtu nejčastěji pěstovaných druhů nemusí být aktuálně platné: Pěstují se například Monsonia multifida, M. patersonii, M. crassicaulis, M. peniculina, M. vanderietiae, M. herrei, M. speciosa, M. inermis, M. praemorsa a další.

Drobné květy Pelargonium klighardtense prozrazují, že rostlina přichází do vegetačního růstu.

Rod Monsonia podobně jako sukulentní muškáty rodu Pelargonium patří ke sbírkovým skvostům. Pro jejich pěstování se nadchne dřív nebo později každý, kdo má rád skromnou krásu přírodních druhů a kdo ocení jejich houževnatost.

Foto autor

Sukulentní muškáty stvořené pro život v poušti

Převážná část muškátů pochází ze suchých oblastí jižní Afriky, kde můžeme nalézt přes dvě stovky druhů. Další rostou ve východních oblastech Afriky. Několik druhů se nachází na Madagaskaru, na Blízkém východě a také v Austrálii.

Drobné květy Pelargonium klighardtense prozrazují, že rostlina přichází do vegetačního růstu

Sukulentní druhy pelargonií osídlují extrémní stanoviště pouští a polopouští, kde jsou srážky rozděleny velmi nepravidelně a během roku jich spadne jen 200–400 mm. V těchto oblastech je přibližně 240–260 slunečných dní v roce. Tyto podmínky daly vzniknout sukulentním adaptacím, které umožňují přežití rostlin v takto extrémních podmínkách.

Keře s nádhernými květy

Sukulentní zástupci rodu Pelargonium vytvářejí vytrvalé polokeře (spodní část rostlin dřevnatí, horní části jsou bylinné), u kterých může dužnatět stonek, ale sukulentní podoby mohou částečně nabývat i listy. Jejich čepel je nejrůzněji tvarovaná, na okrajích však většinou třásnitá a často i zubatá. Nejen to však činí botanické druhy pelargonií zajímavými a přitažlivými.

Květy Pelargonium cortusifolium jsou opravdu úchvatné

Další krásou, kvůli které jsou sukulentní pelargonie vyhledávaným objektem specialistů, jsou bezesporu jejich květy. Nejsou zdaleka tak velké a bohaté jako květy pěstovaných hybridních odrůd, ale jejich přírodní krása je stěží popsatelná. Skládají se ze dvou větších horních korunních lístků, které bývají často s kresbou či proužky a tří spodních, které jsou většinou jednobarevné.

Zobanitý plod dozrává za měsíc až za dva. Přitom se oddělují jednosemenné plůdky s úzkou dlouhou osinou, která se zkrucuje v závislosti na vlhkosti.

Jak pěstovat přírodní druhy pelargonií

Vytvořit zcela jednotnou pěstební šablonu pro tak rozmanitý rod není možné, ale bereme-li v úvahu přírodní poměry, ze kterých sukulentní druhy pocházejí, můžeme určitý model nastavit.

• Předně je zřejmé, že valná většina pelargonií vyžaduje maximum slunečního záření, proto se je snažíme umístit na co nejsvětlejší místo.
• S vodou je u sukulentních pelargonií třeba šetřit a to i během léta, avšak rosení těmto rostlinám velmi prospívá.

Z uvedeného vyplývá, že hlavní vegetační dobou je jaro. Léto je pak obdobím částečného nebo úplného vegetačního klidu, přičemž rostliny začínají většinou znovu vegetovat s příchodem chladnějších dnů na podzim.

Během zimy se snažíme udržet rostliny v minimálním růstu, a to jen velmi sporadickou zálivkou a teplotami okolo 15 °C. Pokud bychom rostliny příliš zalévali a zimovali při vysokých teplotách (nad 20 °C), došlo by k deformitám růstu.

Substrát pro pěstování by měl být stejně jako u ostatních sukulentů velmi propustný a lehký.

Pelargonium ardens

Přírodní druhy pelargonií můžeme rozmnožovat semeny nebo i řízkováním (u těch druhů, které vytvářejí větvené stonky). Vyséváme nejlépe na jaře, protože semenáče z pozdějšího setí mnohem hůře přezimují. Pro rozmnožování řízky volíme dobu individuálně podle maximální vegetace daného druhu.

Odebírané vrcholové řízky by měly být dobře vyzrálé, avšak ne zcela ztvrdlé. Odebraný řízek seřízneme kolmo pod listem, který se odstraní. Takto odebrané řízky pícháme do čistého agroperlitu nebo do směsi agroperlitu a rašeliny v poměru 1:1.

Foto autor

Nejrozšířenějším kaktusem pěstovaným kvůli sklizni plodů je už po staletí opuncie mexická neboli Opuntia ficus-indica.

Plody kaktusu Opuntia ficus indica, opuncie mexické

Opuncie mexická dorůstá až čtyřmetrové výšky. Její stonek se skládá z oválných, zploštělých článků, na kterých jsou tzv. areoly. Z těchto útvarů vyrůstají rovné, až čtyři centimetry dlouhé trny a zároveň drobné, štětinovité trny – glochidie.

Právě glochidie, které se velmi snadno uvolňují a zapichují se do pokožky nebo do jazyka, jsou nejméně příjemnou součástí těchto rostlin. Špička drobného trnu končí zpětnými háčky podobně jako hrot harpuny.

Pěstitelé usilují o beztrnné plody opuncie

V jižních zemích se plody opuncie také prodávají poblíž místa, kde se pěstují

Glochidie se vyskytují nejen na článcích opuncií, ale také na povrchu plodů!

Vzhledem ke skutečnosti, že opunciové plody byly v předkolumbovské době jednou z mála pochoutek, které poměrně nehostinná krajina severního Mexika poskytovala, naučili se je lidé využívat a jíst už dávno a umějí to do současnosti.

Navíc je přirozené, že pěstitelé upřednostňují odrůdy, které vytvářejí glochidie v minimálním množství nebo se na nich nevyskytují vůbec.

Záměrně selektují rostliny s násadou velkých a sladkých plodů na jednom článku, s malým nebo zcela redukovaným počtem trnů.

Nopal, nopaleria a tuna

Samotným rostlinám se ve španělštině říká nopal a políčko s nopálem (opuncií) se nazývá nopaleria.

Plody sklízené k jídlu a potravinářskému zpracování jsou ve většině zemí známé podle původního mexického jména jako tuna. Pod tímto označením bývají prodávány také v tuzemsku.

Samotné opunciové plody jsou plné sladké dužniny s desítkami tvrdých, nejčastěji žlutohnědých, plochých semen, která se většinou nejedí a ani se nepoužívají k dalšímu zpracovávání.

Prickly pear neboli tuna, plod opuncie mexické; foto Shutterstock

Plody opuncie k jídlu, na marmelády, víno, pálenku

Také plody volně rostoucího mexického kaktusu Opuntia stenopetala se sbírají jako ovoce

Tuna se jí především čerstvá, ovšem v původní domovině i v jiných částech světa, kde roste pod širým nebem a sklizeň je bohatá, se plody používají k výrobě marmelád, vína nebo pálenek.

Dnes se aroma opunciových plodů přimíchává do nápojů, na kterých pak bývá napsáno jejich anglické pojmenování  – prickly pear.

Jak pěstovat opuncii

Opuntia ficus–indica pochází sice z Mexika, ale je natolik rozšířena v suchých subtropických a tropických oblastech světa, že je například na Madagaskaru nebo v Austrálii považována za invazivní druh.

Setkat se s ní můžeme i ve Středozemí, odkud je dokonce možné přivézt si článek a pokusit se o její pěstování v tuzemských podmínkách.

Oddělený článek zakořeníme bez problémů v čistém písku nebo agroperlitu a po té jej přesadíme do pěstební nádoby.

Květuschopné rostliny dorostou zhruba za 5–7 let. Potřebují co největší množství slunce, během léta umístění pod širým nebem, propustný substrát, větší nádobu a v době vegetačního klidu chladné zimování při teplotách okolo 5–10 °C.

Tip na mexický salát pro odvážné

• 0,5 kg vařených nopálových plodů (vaříme asi 1 hodinu)
• menší nadrobno nakrájená bílá cibule
• 2 polévkové lžíce nasekaných lístků čerstvého koriandru
• špetka oregana
• 2 polévkové lžíce limetové šťávy
• olivový olej na zakápnutí

Vychladlé nakrájené nopálové plody dáme do misky a přidáme ostatní ingredience. Zlehka promícháme, zalijeme limetkovou šťávou a zakápneme olivovým olejem. Do salátu lze přidat nakrájené vařené vejce.

Kdo rád ostré, může přidat nadrobno nakrájenou papričku jalapeňos nebo jinou pálivou papriku, která dodá salátu tu pravou mexickou chuť.

Foto autor a Shutterstock

Není nic hezčího, než vychutnat si společně s dětmi atmosféru vlahých letních večerů. Aby vás netrápil obtížný hmyz, zkuste společně vysadit zahradní rostliny, které mají částečně repelentní účinky.

Letní večer v zahradě má svou atmosféru

To, co hmyz odpuzuje, bývají zejména silice: tedy těkavé, intenzivně vonící látky, které se vyskytují v různých částech rostlin ve speciálních pletivech, hlavně v květech, plodech, ale také v kořenech, listech či kůře.

Aromatické bylinky odpudí hmyz

Hmyzí návštěvníci například nemají příliš rádi citrusové vůně, které člověku naopak lahodí. Kromě většiny aromatických bylinek poslouží k odpuzení hmyzu také vzpřímené či vonné pelargonie, aksamitníky nebo měsíček lékařský.

Nádoby s rostlinami, které odpuzují obtížný hmyz, je nejlepší postavit přímo tam, kde pobýváte nejčastěji. Nabízí se například blízkost zahradního nebo balkonového posezení, okenní parapet nebo balkonové dveře.

Jiné barvy zahradní noci

Pupalka dvouletá

Zkuste s dětmi na zahradě zůstat ještě chvíli i po setmění. Jistě je překvapí, jak v noci toto důvěrně známé prostředí žije svým vlastním životem: Vše má jiné barvy, zvuky i vůně budou vnímat intenzivnějí než ve dne.

Možná se vám poštěstí zahlédnout i faunu, kterou běžně za dne nepotkáte. Ukažte dětem rostliny, které rozkvétají až za tmy, jako je například na zahradách běžně pěstovaná pupalka dvouletá.

Sladkou vůní láká noční opylovače také okrasný tabák, večernice vonná nebo popínavé zimolezy. A až se pořádně setmí, můžete společně na ztemnělé srpnové obloze pozorovat Perseidy, meteorický roj, kterému říkáme padající hvězdy.

Aby do střechy netřísklo: netřesky

Odolný netřesk střešní je pro malé pěstitele jako stvořený. Na první pohled nenápadná rostlina není vůbec nudná. Libuje si na vyprahlých, sluncem vyhřátých místech, tam, kde se jiným rostlinám obvykle příliš nedaří: Zásoby vody si totiž uchovává ve svých ztlustlých listech.

Když se v druhé polovině léta na rostlinách netřesku vytvoří šlahouny s novými malými rostlinkami, je čas na vytvoření malé sukulentní zahrádky.

Nechte děti nové růžičky tuhých listů ze šlahounů opatrně odtrhnout a můžete začít sázet. Pro výsadbu vyberte nejlépe větší, silné růžice, u kterých je už na spodu možné rozeznat první kořínky. Není nic jednoduššího: Rostlinku stačí jemně přimáčknout do nepatrné vrstvy zemina a za pár týdnů se zeminy přichytí sama.

Netřesky zaujmou děti odolností k suchu a vysokým teplotám

Netřesky mají naprosto minimální nároky na stanoviště a vláhu, jsou zimovzdorné a prosperují i v těch nejchudších půdách, ne nadarmo dostal latinský název Sempervivum, tedy stále živý.

S dětmi můžete lístky netřesku ochutnat, jsou jedlé a mají léčivé účinky. Šťáva, která vytéká z dužnatých listů, se užívá jako přírodní lék při drobných popáleninách či bodnutí hmyzem. Stačí tuhý list rozlomit a postižené místo potřít vytékající šťávou.

Foto autorka

Připomeňme, že základním předpokladem pro úspěšné pěstování kaktusů je dostatek světla resp. slunce. Kaktusy jsou na něj přivyklé ze své domoviny. Správné umístění kaktusů během vegetace podporuje jejich růst a vývoj.

Skleník částečně zapuštěný pod zem je během jarních měsíců z jižní strany pokryt stínovkou, která zabraňuje popálení rostlin

Od píky

Úplně nejjednodušším prostředím, ve kterém kaktusy pěstujeme, je parapet dobře osluněného, tedy na jih umístěného okna. Kaktusy umístíme co nejblíže ke sklu, aby onen světelný požitek byl pro rostliny co největší.

Kaktusům vyžadujícím chladné přezimování však nesvědčí vyšší teploty, při kterých se probouzejí k růstu. Při  nedostatku světla se jim pak deformuje stonek.

Důležité však je, aby rostliny měly zaručen vegetační klid s teplotami okolo 10 °C, nebo pěstujeme ty kaktusy, které snášejí, resp. vyžadují, během zimního období pokojové teploty, jako jsou např. zástupci rodů Melocactus nebo Discocactus.

Letnění kaktusů

Začátečníci někdy podléhají představě, že pro kaktusy je nejlepším místem k životu horké klima skleníku. Tak to není. Velká většina kaktusů totiž pochází z prostředí, kde poměrně intenzivně fouká vítr a teploty díky tomu nedosahují závratných hodnot. Všem těmto kaktusům se proto nejlépe daří venku během vegetační sezony.

Obzvlášť dobře prospívají pod širým nebem zástupci jihoamerických vysokohorských druhů, jako jsou např. Acanthocalycium, Islaya, Lobivia, Oroya, Rebutia, Sulcorebutia, Tephrocactus a další. Mezi rody ze Severní a Střední Ameriky milující letnění patří např. Echinocereus, Echinofossulocactus nebo Ferocactus.

Rostliny vynášíme ven v době, kdy nehrozí již hluboké mrazy. Záleží jednak na průběhu počasí v každé sezoně, ale také na konkrétní lokalitě a především na její nadmořské výšce. Většinou to bývá v druhé polovině dubna.

Makrolonové přístřešky jsou pro mnohé kaktusy nejlepším pěstitelským prostředím

Rostliny umístíme na slunné stanoviště na rovnou plochu a v případě většího množství rostliny dáme do větší podmisky nebo plechové vany, do které zaléváme. Důležité při letnění je, aby rostliny byly chráněny jednoduchou stříškou např. z polykarbonátu, která zamezuje negativnímu působení dlouhotrvajících dešťů.

• V případě, že máme kaktusy umístěny v jakékoliv závlahové misce, kontrolujeme, zda není, třeba po dešti zaplavena vodou, její přebytky musíme vždy vylít, jinak by došlo k zahnití kořenů a hrozí i uhnití celé rostliny.

Pařeniště pro kaktusy

Možná se zdá, že pařeniště jsou již technologickým přežitkem, ovšem z pohledu vhodnosti prostředí pro pěstování kaktusů, se jedná o jedny z nejlepších zařízení, ve kterých se těmto rostlinám neobyčejně dobře daří.

Pařeniště se dají dobře větrat a rostliny jsou v nich výborně chráněny před nepříznivými klimatickými podmínkami. Většina kaktusů pak vytváří velmi kompaktní, divoce otrněné a tzv. tvrdě rostlé exempláře, které se často podobají jedincům z přírody.

Jedinou nevýhodou pařenišť je jejich horší obsluha v neustálém podřepu či hlubokém předklonu. Proto dnes kaktusáři používají jakási modifikovaná – vyvýšená pařeniště –, která svým tvarem připomínají původní pařeniště.

Zčásti zapuštěný makrolonový skleník s obloukovou konstrukcí, klasický skleník se stoly pro umístění kaktusů a jednoduché vyvýšené pařeniště je pro většinu menších druhů kaktusů vynikajícím pěstitelským prostředím

Balkony, lodžie a předokenní skleníčky

V současné době jsou lodžie panelových domů, ale i různé balkony často zasklívány profesionálními firmami, takže se z původně otevřeného prostoru stane uzavřený, větratelný „skleník“ vhodný pro pěstování kaktusů, obzvlášť pokud má správnou orientaci jižním, jihozápadním či jihovýchodním směrem.

Ti, kteří nemají byt s balkonem či lodžií, mohou uvažovat o vytvoření tzv. předokenního skleníčku, který umožňuje na omezeném prostoru pěstovat především drobnější kaktusy, jako jsou např. zástupci rodů Turbinicarpus, Frailea, Rebutia či Sulcorebutia. Vybudování tohoto typu zařízení však vyžaduje přeci jen určité kutilské nadání, protože se vždy jedná o výrobu originálu, který odráží konkrétní podmínky toho či onoho pěstitele.

Zapuštěný nevytápěný skleník slouží k přezimování mrazuvzdorných kaktusů

Skleníky ve všech podobách

Skleník lze chápat jako nejvyšší metu kaktusářů, kteří se postupně dopracovali k samostatně stojící pěstírně. Dnes už se nemusí jednat o stavbu opláštěnou jednoduchým nebo vakuovaným sklem, ale mnohdy jde o lehké hliníkové konstrukce potažené komůrkovými deskami vyrobenými z tvrdých plastů, především pak z polykarbonátu. Tyto výrobky mají nejrůznější sílu a počet komůrek.

Sklo a kaktusy

K zasklívání se používá čiré tabulové sklo o síle 4 mm. Propouští asi 90–92 % světla. Kdo chce skleník v zimě vytápět, potřebuje k tomu tepelné izolanty, jako je tzv. bublinková fólie nebo tepelná clona atp. Dvojité sklo má asi o 45 % lepší tepelně izolační vlastnosti a propustnost světla snižuje jen o 10 %. Je však dražší než ostatní dostupné materiály.

Polykarbonáty a kaktusy

Plastové desky mají o něco horší světelnou propustnost než sklo, ale vynikající tepelně izolační vlastnosti, jsou lehké, nevyžadují tak robustní konstrukci a dobře se s nimi pracuje.

Současné pěstírny kaktusů jsou konstruovány z nejmodernějších materiálů

Důležité je použít polykarbonát určený pro konstrukci skleníků, který má na jedné straně UV stabilizaci.

K pěstování kaktusů se hodí jedno nebo dvojkomůrkový polykarbonát silný 16 mm. Izolační vlastnosti plastu posílíme na zimu bublinkovou fólií. Kaktusy nepotřebují během vegetačního klidu tak velký světelný požitek.

Moderní materiál rozšiřuje možnosti tvarů stavby

Tvar skleníku vychází z možností každého pěstitele a z druhu použitého materiálu. Zatímco u skleníků opláštěných tabulovým sklem využíváme klasickou konstrukci s čelním trojúhelníkovým štítem, u skleníků opláštěných polykarbonátem můžeme využít i obloukovitý tvar konstrukce. Z důvodů lepších tepelně izolačních vlastností, ale také kvůli lepšímu světelnému požitku můžeme skleník postavit částečně pod úrovní terénu.

Důležité větrání

Pamatujme na zásadní skleníkové pravidlo –  v létě větráme! Dostatečné větrání, ať přirozenou výměnou vzduchu, nebo i nuceným oběhem ventilátorem, je důležité pro úspěšné pěstování.

Foto a kresby autor