Mezi slivoně pěstované v českých zahradách patří vedle pravých švestek také pološvestky, slívy, renklódy a mirabelky. Ale nejen ty.
K rodu slivoň (Prunus) totiž botanici a zahradníci řadí i takzvané červené peckoviny čili třešně a višně. Ani to není konečný výčet příbuzenstva slivoní. Rovněž teplomilné peckoviny broskvoně a meruňky nebo skořápkoviny – mandloň – a řada okrasných dřevin (sakur aj.) se latinským názvem označuje Prunus (slivoň).
Ba i trnka (Prunus spinosa) se česky jmenuje slivoň trnka, i když ji známe spíše jako trnku obecnou.
Švestka bulharské odrůdy Gabrovská
Plodem všech slivoní je peckovice. Jednotlivé druhy téhož rodu se od sebe liší nejen barvou, tvarem a velikostí plodů, ale pozoruhodná je i rozmanitost chutí. Rozdílná je též odlučitelnost pecky od dužniny; udává se jako vlastnost plodu toho kterého druhu.
Díky odlišným vlastnostem početného rodu peckovin pěstujeme některé odrůdy slivoní ve vyšších polohách jako náhradu teplomilných meruněk a broskvoní, pro které nejsou v daných oblastech vhodné klimatické podmínky.
Plody mirabelky odrůdy Bellamira začínají zrát; foto J. Sus
Slivoním se nejlépe daří v polohách 300–500 m n. m., na středně těžkých půdách a patří ke druhům ovocných dřevin s vyššími nároky na půdní a vzdušnou vlhkost.
Mirabelka odrůdy Bellamira je skutečně charakterizována jako velkoplodá. To však neznamená, že její plody dorůstají velikosti jiných slivoní.
Ačkoliv pečlivě vybereme a do zahrady vysadíme odrůdy svého oblíbeného ovoce, stane se, že s úrodou nejsme spokojeni. Kde hledat příčinu?
Slivoně se v českých zemích pěstují zhruba od poloviny 14. století. O jejich rozšíření se zasloužil Karel IV. Po něm se také plody švestek dodnes nazývají karlata – kadlátky.
Nejrůznější škůdci, ale i spory původců chorob ovocných stromů přezimují v kůře kmenů. Proto je dobré starou rozpraskanou borku z kmenů ovocných stromů lehce oškrábat na rozloženou fólii, a poté ihned spálit, aby se zamezilo šíření škůdců.
