Od pravěku až do doby nedávné lidé na Zemi pěstovali plodiny ekologicky. Veškeré výpěstky byly v top bio kvalitě. Umělé hnojivo nebylo.
Populační exploze a rychlý rozmach průmyslu však přinesly i velké změny do zemědělství, které se proměnilo v intenzivní výrobu v podstatě závislou na rychle působících uměle vyráběných hnojivech. Syntetické hnojivo se stalo součástí zemědělských postupů.
Není předmětem tohoto článku polemizovat, zda by bylo možné uživit lidstvo a domácí zvířata opět jen z extenzivního zemědělství. Postačí, když zůstaneme v měřítkách svého kousku pozemku, své zahrady.
Celer připravený ke skladování, foto Shutterstock
Nedávno jsem se na sociální síti nechala kapku závistivě uchvátit obrovskými bulvami celeru, které hrdě prezentovala jejich pěstitelka. O celeru se ví, že je to plodina náročná, rozmazlená, náladová, nevyzpytatelná… Prostě fiflena.
Když jsem si však přečetla kalendář hnojení, který paní sdílela též, hned jsem se
v duchu omluvila svým celerkům, které sice byly třetinové, zato však beze stopy jakékoli chemické agens. Tento skromný přístup je právě jedním z pilířů k přírodě vlídného zahradničení.
Použití syntetických rychle rozpustných minerálních hnojiv přináší vedle vidiny velkých výnosů i svou odvrácenou tvář. Na rozdíl od ekologického obdělávání půdy, kde hnojením organickými materiály (hnůj, kompost, zelené hnojení, jíchy) živíme ne rostliny, ale půdní faunu, neberou synteticky vyrobená minerální hnojiva na půdní živočichy ohled a putují rovnou do rostlin.
Efekt bych přirovnala k výkrmu brojlerových kuřat: Jejich stavba těla je veliká, napohled masitá, rychle narostlá, avšak zoufale slabá, jen stěží schopná odolávat jakémukoli stresu (nemoc, parazité, úraz apod.).
Takto málo odolné rostliny je pak nutno mnohem více ošetřovat dalšími prostředky. Rostliny nerozmazlované dávkami rychle rozpustných hnojiv jsou pak i mnohem odolnější vůči chorobám a škůdcům.
Dalším rizikem použití chemických hnojiv jsou jejich rezidua splavovaná do podzemních vod. Působení těchto prostředků se v neposlední řadě neblaze projevuje i na počtu půdních živočichů. V hrsti humózní zeminy jich najedete víc, než je lidí na Zemi!
Žížaly a jejich produkt: zralý kompost, hnojivo; foto Shutterstock
Celá tato armáda přeměňuje dodaná organická hnojiva na anorganické sloučeniny, které rostliny teprve dokážou využít. Veškerá péče o půdu pak spočívá právě ve vytvoření co nejlepších podmínek pro to, aby byl půdní edafon co nejbohatší.
Pouze skrze trávicí trakt těchto živočichů totiž vzniká humus. Ten do sebe absorbuje vodu a živiny a dokáže je v půdě zadržet. Též působí jako pojivo jednotlivých půdních drobtů. Těmito svými vlastnostmi pak dokáže humus zlepšit i písčitě či naopak jílovité půdy a umožnit v nich pěstování.
Zdroj Zahrádkář 2/2023
Foto Shutterstock
Časopis Zahrádkář přináší každý měsíc spoustu užitečných, aktuálních rad a informací o zahradě.
Ovocné dřeviny v zahradě hnojíme přiměřeně, aby měly zajištěn odpovídající růst a dobrou úrodu. Důležitá je i aplikace organického hnojiva.
Známá věc, přesto dobrá k připomenutí: Humus a minerální látky z kompostu zvyšují úrodnost a přispívají ke zdravému růstu rostlin.
Přínos žížal pro úrodnost půdy znali už starověcí Egypťané a oceňoval ho i řecký filozof Aristoteles, jenž žížaly označil za střeva matky Země.
Pod sklo – do skleníku, pařeniště nebo na jiných vyhovujících místech, můžeme začít vysévat letničky vyžadující kratší dobu předpěstování: letní astry (Callistephus), afrikán (Tagetes), plamenky (Phlox drummondii), ostálky a další.
Ach jo.
Ani jedno z běžných hnojiv není syntetické. Všechna hnojiva jsou složená ze stejných, přírodních prvků. Zjednodušeně řečeno, ať z hnoje nebo ze sáčku, vždy budou na konci prvky, které planeta „nachytala“ v době svého vývoje a někde se jich na ní uložilo více: Fosforečná z fosfátů uložených v prehistorických mořích, stejně tak draselná. Ta vznikla na místech, kde moře dlouho opakovaně vysychala. Vápenatá, to jsou uložené schránky všeho možného, co v moři lezlo /mlži, plži…,?/. Dusíkatá buď uložené exkrementy ptáků v aridních oblastech nebo z nich vznikající čilský ledek. No a dnes je největší část dusíku v hnojivech ten, který člověk získává ze vzduchu okolo sebe.
Myslím si že člověk neumí syntetizovat anorganické molekuly v počtu potřebném ke hnojení. Jen využívá zásoby z přírody.
Škoda, že se občas na věci okolo nás nekoukáme z nadhledu a se sebereflexí, ale jen ze své „žabí“ perspektivy. Tenhle článek, který má být páteří určitého pohledu na pěstování zeleniny se jeví ne přízemním, ale pouze v přeneseném slova smyslu.
Třeba se v dalších dílech dozvíme, jací živočichové to jsou, skrze které se půda dostává k humusu, tady je to tak obecné, nebo naopak tak úzce specifikované, že to vypadá, jako by to byla jen velká spousta žížal.
Jinak dobrý.
Ač jsem velký zastánce „eko“ pěstování, používání jích, rostliných preparátů, dělám si asi 4 druhy kompostů podle toho na co je chci použít, vždy mě pobaví jak předci nehnojili anorganikou a nestříkali. Když najdete staré publikace a pátráte po 18- 19 století zjistíte, že v rámci možností a měšce předci rozhodili ledek, Thomasovu moučku, tu a tam vápno atd. K postřikům používali Bordeauxskou jíchu, síru….. „Kupodivu“ zahradníci stříhali, křížili a šlechtili minimálně už v 17 století, žádné zababčené neudržované “ bio samorosty“. Jistě, předci mnohem víc viděli širší souvislosti, byli spojení se Zemí a používali mozek, neměli důvod přehnojit ani „vydojit půdu. Vraceli organiku zemi, my ji vozíme do bioplynek. On i dřevěný popel je vlastně chemie:-) .Současný trend „ekoteroru“ to dotáhl k zákazu Cuprikolu, který byl desítky let povolen v bio zemědelství. Zkuste si někdy projít seznam povolených „chemikálii“ v biozemědělství, před pár lety to byl seznam ca 3000 chemikálii. Některé mě dost šokovali, ty neškodné postupně mizí často bez náhrady, a objevují se nové šmakulády, které nikdo nemá čas roky testovat natož studovat s čím dalším a jak interagují. Vše je o přiměřenosti a selském rozumu.