Koniklece hlásí příchod jara od poloviny března

13. 3. 2020

Vedle časně jarních cibulovin patří koniklece k tomu málu trvalek, které kvetou brzy zjara, často po odtání sněhu. Hlavní dobou kvetení pak bývá první polovina dubna.

České pojmenování vzniklo ze staršího tvaru poniklec, patřícího ke staročeskému slovesu poniknúti (skloniti se k zemi). To vystihuje fakt, že koniklec sklání poupata a zvoncovité květy k zemi.

Květy a listy

Koniklece (Pulsatilla) jsou vytrvalé a obvykle velmi dlouhověké byliny schopné vytvořit po více letech na stanovišti velmi bohatě kvetoucí trsy čítající mnoho desítek květů. Rostliny tvoří přízemní růžice složených nebo zpeřených listů. Dorůstají obvykle výšky 30–40 cm.

Květní stonky i poupata jsou hustě chlupaté. Barva květů je obvykle modrofialová. Kultivary pak kvetou i růžově, červeně, bíle či modře a v odstínech těchto barev. U některých odrůd bývají květní plátky dělené (viz. např. Papageno). Květy kromě jiného vynikají i velkým množstvím jasně žlutě zbarvených tyčinek. Po odkvětu se obvykle květní stonky prodlužují a rostliny pak ještě několik týdnů zdobí zrající plodenství ochmýřených nažek.

Koniklece botanické zahrady v Praze Troji

Koniklece v Botanické zahradě v Praze Troji

Jako celá řada dalších rostlin čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) je i koniklec rostlinou jedovatou. Obsahuje látky, které mohou vyvolávat zvracení a průjmy. Díky nápadnému a snadno odlišitelnému vzhledu a hořké chuti jsou naštěstí otravy po požití čerstvé listové hmoty velmi vzácné.

Kde jsou doma, co jim svědčí

Domovem konikleců jsou především travnatá společenstva, stepi nebo horské louky, od střední Evropy až po střední Asii a Sibiř, jeden druh roste i v Severní Americe. V kultuře vyžadují plné slunce a v době vegetace dostatek vláhy. Stepní druhy dobře snášejí letní přísušek. Horským druhům více prospívá stále mírně vlhká zem s dobrou drenáží.

Půda musí být propustná, hlinitopísčitá s obsahem humusu. Koniklece množíme výsevem semen hned po uzrání. Výsevní substrát musí být velmi propustný, mladé rostlinky velmi špatně snášejí přemokření. Omezeně lze použít i množení řízkováním, resp. zakořeňováním oddělených vrcholových růžic. Jde ale o způsob poměrně nejistý a množitelský koeficient je velmi malý.

Koniklec obecný, velkokvětý, slovenský, luční…

Nejčastěji je k vidění koniklec obecný (k. německý, P. vulgaris, syn. P. germanica), který se pěstuje v řadě barevných odrůd. Je nenáročný a preferuje slunné a sušší stanoviště a vápnitou půdu. Velmi oblíbená je série Papageno s řadou barevných typů a dřípatými květními plátky.

Podobné podmínky vyžaduje i koniklec velkokvětý (P. grandis) ze stepních oblastí Evropy s velkými, světle fialovými, vně chlupatými květy.

Koniklec velkokvětý

Nakvétající koniklec velkokvětý

Velmi hezkým druhem je koniklec slovenský (P. slavica), který roste na vápencích Malé Fatry, Tater, Pienin a nakvétá modrofialovými květy. V kultuře je ale náročný a pěstuje se zřídka.

Nejtmavší květy ze stepních evropských druhů má asi koniklec luční (P. pratensis, syn. P. nigricans), květy jsou drobnější temně červenofialové. Nakvétá v květnu a výška rostlin je 20–30 cm.

Poměrně nenáročným druhem je turecká P. albana. Je nižší, dorůstá obvykle 20–30 cm a kvete světle žlutými květy. Rovněž velmi dobře snáší sušší stanoviště.

Mezi skalničkáři je občas k vidění i P. turczaninovii původem z oblasti Sibiře. Jeho nároky na pěstování jsou podobné.

Pulsatilla turczaninovii

Pulsatilla turczaninovii

Z horských druhů je velmi atraktivní P. alpina ssp. apiifolia (syn. P. apiifolia) s jasně světle žlutými květy. Je domovem na horských loukách Alp.

Čistě bílými nebo jen lehce nažloutlými květy pak vyniká koniklec alpský (P. alpina). Roste ve vyšších polohách Alp, Pyrenejí a Apenin. Pěstování horských druhů je obecně náročnější. Hůře snášejí nadmíru zimní vlhkosti a bohužel také horká a suchá léta. Vyžadují velmi dobře drenážovanou a ani v létě ne příliš vysychavou půdu.

Pevně zakoření tam, kde se jim daří

Pokud se koniklece na zahradě či skalce uchytí a začnou dobře narůstat, není příliš radno s rostlinami dále manipulovat. Díky dlouhým kořenům totiž hůře snášejí přesazování. Pokud jej vůbec přežijí, pak trvá delší dobu, než se dají opět dohromady.

  • Jsou-li vysazeny na stanovišti, kde se jim daří, dokážou se obvykle samy přesévat a za několik let pak vytvořit množství nových rostlin.

Rostliny jsou poměrně běžně v nabídce zahradních center a trvalkových školek. Méně známé druhy bývají popř. k sehnání na skalničkářských a zahrádkářských výstavách.

Foto autor

Přihlášení k odběru komentářů
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Mějte ze zahrady radost

2v1: tipy na zahradu i do kuchyně

časopis Zahrádkář 4/2024 předplatit →darovat předplatné →

Kalendárium

19. 4. 2024

Aby jiřinky, mečíky, sasanky a další naplno rozkvetly do krásy

Koncem měsíce vysazujeme v teplejších oblastech a podle vývoje počasí hlíznaté květiny, z nichž zejména jiřinky (Dahlia) krášlí zahradu po celé léto až do prvních podzimních mrazíků. Pokud chceme kvetení jiřin uspíšit, můžeme je přirychlit v teplejších podmínkách v květináčích.

zobrazit další rady a tipy
0
Oceníme váš názor či připomínku. Komentujte.x